Se smutkem v srdci oznamujeme celé akademické obci, kolegyním, kolegům, přátelům a bývalým žákům smutnou zprávu. Minulý týden ve věku nedožitých osmdesáti let odešla z tohoto světa bývalá profesorka plaského gymnázia paní Mgr. Marie Fránová. Kdo jste ji znali, vzpomeňte prosím s námi…
…a přišla dlouhá noc a po ní žádné ráno…
Vzpomínka ze školního almanachu k 50. výročí plaského gymnázia (1954 – 2004)
PRVNÍ VYUČUJÍCÍ ŽENA
Vzpomínky na plaskou školu
Přišla jsem do Plas 20. srpna 1964. Zpočátku jsem se ohlásila u školního inspektora v Plzni – okres Plzeň sever – jako čerstvá absolventka FFUK v Praze – obor český jazyk – ruský jazyk. Pamatuji si, že řekl: „Slečno, vy byste chtěla nastoupit na školu v Plzni? To je ale opovážlivost! Víte, že tady na místo čekají středoškolští profesoři už několik let? Všude je plně obsazeno – gymnázia, obchodní akademie, průmyslovky, zdravotní školy! Dostat se do Plzně nemáte šanci. Ale můžete učit v Plasích – je to hezké městečko a mají požadavek na mladou sílu. Budete to mít ze Třemošné dál, než je to do Plzně, ale zvyknete si.“ A tak jsem poprvé jela autobusem ze Třemošné do Plas. Bylo to v létě, příroda svěže zelená, zvláště cesta lesem byla krásná. Moc se mi to líbilo, město jsem neznala, ale mile mě překvapilo svou krásou, množstvím zeleně a nádherným lipovým stromořadím. Říkala jsem si, že je to vlastně lázeňské městečko. Škola se mi také hned zalíbila, byla nedávno dostavěná, moderní, zářila čistotou, ve všech místnostech bylo plno slunce. Za stolem mě přivítal ředitel Henžlík, velmi hodný, šedovlasý pán, působil přímo „tatínkovsky“. Dostala jsem přidělené vyučovací hodiny a také „svou“ třídu. Bylo mi tehdy 22 let. Hned po prázdninách se nastupovalo na bramborovou brigádu, což mi tehdy vůbec nevadilo, těšila jsem se na studenty, večery při kytaře a na spousty legrace, což se také vyplnilo. Jezdívali jsme pak nejen na bramborovou brigádu, ale také na chmel na Ptyč. Ještě koncem srpna jsem se provdala, byla jsem moc šťastná, samý elán a optimismus. Můj nástup do školy zapadal do 60. let, která byla plná pohody, optimismu, což se odrazilo nejen v kultuře vůbec, ale také ve školství. Do roka jsem odcházela na mateřskou dovolenou, ani se mi ze školy nechtělo. Nikdo by dnes nevěřil, že plaská sborovna byla plná mužů a že jsem mezi nimi byla jediná žena. Také si mě patřičně považovali a předcházeli a zvlášť potom moji novou, velmi půvabnou kolegyni ze Slovenska, paní Rálišovou. Obě jsme byly delší dobu jediné dvě ženy mezi samými muži. Dlouho jsem doma u malého synka nepobyla, babička mohla hlídat a mě ve škole potřebovali pro výuku češtiny a dějepisu, neboť i moje kolegyně záhy odešla na mateřskou dovolenou. Do školy jsem se vrátila asi za půl roku a od té doby jsem její třídy a chodby – tak důvěrně známé – neopustila. Prožívali jsme všichni politické události, pořád plni nadějí do budoucna. 21. srpna 1968 jsem se chystala odjet se studenty a kolegy na chmelovou brigádu na Ptyč. Někdo nám v noci volal telefonem: „Pusťte si rádio!“ Se zděšením jsme si uvědomovali, že jsme obsazováni vojsky – Sovětskou armádou a ostatními vojsky Varšavské smlouvy.
Nezapomenu na okamžiky, kdy jsme s kolegou Sadílkem scházeli z kopce od školy dolů a viděli jsme, jak se valí tanky směrem od Kralovic na Plzeň jeden za druhým. Byli jsme plni zděšení a zoufalství. To přece není možné!? Jak můžeme nyní jet s dětmi na brigádu? Byla odložena, ale později jsme na ni stejně nastoupili. Byl tu najednou nový pocit – neklid a strach, co bude dál. Ve škole se zdánlivě nic nedělo, ale učitelé kromě přemíry práce museli absolvovat ještě politické školení, na které jsme museli předkládat dlouhou písemnou přípravu (seděla jsem nad tím dlouho do noci). Časté schůze, na které jsme museli vyhotovit rozbor různých výchov – např. výchova třídy k internacionalismu, k ateismu. Sledovali jsme branné prvky ve výuce českého jazyka atd. Měla jsem pořád pocit nejistoty, že úkoly neplním dobře, že nemám vše v pořádku. Chodili jsme s dětmi na branná cvičení, na cvičení CO. Nejvíc mě ale mrzelo, že spousty autorů se nesměly probírat – Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Jan Procházka, Ludvík Aškenazy, Josef Škvorecký, Pavel Kohout a další – ti, kteří se postavili proti normalizaci a podepsali Chartu 77 nebo 2000 slov – nebo emigrovali. Výuka jazyků znamená také opravy spousty písemných čtvrtletních prací, malých slohových prací, řady diktátů, a samozřejmě před maturitou – opravy maturitních písemných prací. Nedělalo mi to velké problémy, měli jsme u nás ve škole vždy řadu výborných žáků a na některé jejich maturitní práce jsem se dokonce těšila. Maturitní zkoušky byly prověrkou znalostí nejen studentů, ale vlastně také vyučujících, jak je připravili. Každoročně jsem prožívala trému se svými žáky, měla jsem radost, když dobře dopadli, mrzel mě jejich neúspěch. Nejvíc mě těšilo, když se bez větších problémů dostali na VŠ – na zvolený obor. Časem jsem začala jezdit také jako předsedkyně maturitní komise k maturitám do jiných škol a vždy se mi tato práce líbila – navázala jsem mnoho přátelství mezi kolegy a mohla jsem srovnávat, jak pracují jinde, jak mohu svou práci udělat jinak, jak ji obohatit. Protože také ruský jazyk byl povinný maturitní předmět, byla jsem u maturit vlastně každý rok – buď u Čj, nebo u Rj – nebo u obou předmětů. Naše gymnázium vychovalo řadu osobností – nesmím zapomenout na jejich jména – a pochopitelně nemohu jmenovat všechny, jen namátkou: MUDr. Ladislav Špišák, CSc. – primář karlovarské nemocnice – náš výborný student. Ing. Nováček, Ing. Krupička, RNDr. Jaroslav Mráz, Ing. Rudolf Rečka, Mgr. Jaroslav Šafránek – dříve ředitel Gymnázia v Ostrově nad Ohří – nyní školní inspektor. Úspěšní ekonomové – bratři Ing. Miloš Brejník a Ing. Martin Brejník – Martin ještě navíc úspěšný podnikatel, MUDr. Sergej Jacenko, výborný a velmi oblíbený ortopéd (lidé ho mají moc rádi), MUDr. Václav Hrdlička (bohužel tragicky zemřel) pracoval na neurochirurgii ve Fakultní nemocnici v Plzni, MUDr. František Šlauf, MUDr. Zdeňka Chocholatá, skvělá zubní lékařka, do jejíž ordinace v Dolní Bělé často docházím a řada členů plaského gymnázia se mnou. Nesmím zapomenout na ředitelku školy v Dolní Bělé – Ludmilu Křiklánovou, a také na její sestru Annu – kdysi v gymnáziu nadanou jazykářku, nyní znamenitou lékařku, na MUDr. Petra Ráliše a Ing. Petra Širokého. Poslední dva jmenovaní snad na svém vysvědčení neměli nikdy horší známku než výbornou.-
Nelze také zapomenout na Mgr. Jitku Slavíkovou, na Mgr. Petru Polákovou (Duchkovou), na veselého a vždy optimistického MUDr. Vlastimila Bursu, který je primářem ve FN v Plzni na oddělení plastické chirurgie. Někdy v 70. letech jsem ještě uvažovala, zda by pro mě vzhledem k delšímu dojíždění nebyla vhodná Plzeň, ale vždy jsem to zamítla. Ti, kteří do Plzně odešli, vždy s láskou na Plasy vzpomínají a často se přijedou do Plas podívat. Léta na Gymnáziu v Plasích závratně utíkala, přímo letěla, a tak jsme z našeho kopečka – od naší milé školy běželi s žáky na autobus, abychom se zúčastnili demonstrace v Plzni – byl tu LISTOPAD 1989. Při pohledu na moře vlaječek a praporků na nám. Republiky v Plzni a při tónech naší hymny jsme měli slzy v očích. Do školy se vrátili v nových učebnicích dříve vyřazení autoři a pocítili jsme, že můžeme o všem svobodně mluvit, projevit beze strachu svůj názor. Doba však přinesla i mnoho problémů – růst zločinnosti, v lidech chamtivost a touhu po penězích, velký růst nezaměstnanosti. Mladí lidé, kteří jsou z domova a ze školy vedení k ohleduplnosti a zdvořilosti, jsou vlastně biti. Vítězí ti tvrdí, energičtí, bezohlední. Toto se mi nelíbí, ale změnit se to, bohužel, nedá. Musím zavzpomínat i na ředitele, kteří vedli plaské gymnázium. Již jsem se zmiňovala o dobrém a laskavém dr. Václavu Henžlíkovi, na kterého ráda vzpomínám. Byl však u nás jen krátkou dobu, potom odešel do penze a dávno již není mezi námi. Po něm působil jako ředitel školy Jaroslav Belbl, byl přísný a často nespokojený s našimi výkony. Jako češtinář mi však poskytl mnoho cenných rad ve výuce českého jazyka. Bohužel již také zemřel, měl dlouhodobé potíže se srdcem. S příchodem Karla Lapského naše škola mnoho získala. Byl velmi přísný a náročný, pozdvihl školu na nebývale vysokou úroveň. Naši žáci se u přijímacích zkoušek na VŠ a v různých soutěžích i olympiádách mohli klidně měřit s plzeňskými studenty z obou předních gymnázií. Ředitel Lapský byl také přímý a čestný člověk, proto jej v naší škole stále rádi vídáme. Působí nyní jako profesor matematiky na SOŠ v Plasích. Po něm krátce působil jako ředitel Josef Henzl, také přísný a náročný – nyní pracuje jako ředitel na ZŠ v Plasích a zůstal naším milým kolegou. Od roku 1990 se stal naším ředitelem náš kolega Josef Škop. V mém osobním životě byly nejsmutnější dva roky – 1991 a 1995. V roce 1991 jsem přechodila chřipku a po zápalu plic následovala zhnisaná ledvina, sepse a 4 dny v bezvědomí. Lékaři už pochybovali o tom, jestli přežiju, ale nakonec se to přece podařilo. Roku 1995 mi lékaři zjistili nádor na mozku, naštěstí nezhoubný. Zpočátku jsem si myslela, že je se mnou konec. Díky Bohu jsem přežila a dokonce jsem se mohla vrátit do milé plaské školy, mezi mé milé kolegy a studenty, mezi přátele. Učila jsem po operaci jen na půl úvazku, ale byla jsem šťastná, že mohu být ještě ve škole – mezi kolegy a studenty. V roce 1999 jsem odešla do důchodu – po 35 letech služby na Gymnáziu v Plasích. Nyní je ředitelkou školy paní Markéta Lorenzová. Je to poprvé v historii školy, kdy je ředitelkou žena. Je to jistě přínosné a velmi dobré.
Mgr. Marie Fránová
Zdroj článku: První vyučující žena: Vzpomínky na plaskou školu. Almanach 1954 – 2004: 50. výročí záložení školy – Gymnázium Plasy. Gymnázium Plasy, 2005, (1.), 17-19.